Vystudovala jsem učitelství pro mateřské školy. V době, kdy jsem nastupovala do praxe, se očekávalo, že mladá učitelka zůstane „ve své“ školce až do důchodu. Jenže moje cesta taková nikdy nebyla. Po letech práce s dětmi jsem se ocitla u hlídání dětí v rodinách. Časem jsem si ale uvědomila, že se chůva stává tichým svědkem všeho, co se v rodině děje. A vysvětlit osmnáctiměsíčnímu dítěti, proč nemůže být s rodičem, který je za dveřmi, je často srdcervoucí.
Když jsem dovedla třetí dítě do školkového věku, řekla jsem si, že už chci klidnou práci až do důchodu – třeba recepční. Jenže život měl jiný plán. Zapomněla jsem se odhlásit z portálu hlídaček – a jednoho dne mi napsala maminka, která hledala péči pro svého tříměsíčního chlapečka. Když za mnou přijela s měsíčním Fabíkem, nedokázala jsem říct ne. Dala jsem výpověď a začala se o něj starat.
Zjistila jsem, že dítě potřebuje své vlastní neutrální prostředí, které není ani domovem rodičů, ani chůvy. Místo, kde se cítí bezpečně, kde má kamarády, rytmus a radost. A tehdy se zrodila myšlenka Klubíku s duší – prostoru, který dětem dává lásku, jistotu, řád a svobodu, a rodičům pocit, že jejich dítě je v dobrých rukou. Bez odsuzování, bez klišé. Protože dát dítě do péče druhému není projev sobectví – ale často odvahy a zodpovědnosti.
Najít vhodné prostory a nevědět, jestli tam nakonec nebudu s Fabíkem sama, bylo obrovské riziko. Ale jeho rodiče mě neuvěřitelně podpořili – a ukázalo se, že jsem udělala správný krok. Za dva roky prošlo Klubíkem už 25 dětí. Většinu z nich známe od doby, kdy jim byly tři měsíce. Děti, které vyrůstají v pohybu, s radostí, s vrstevníky a bez stresu, se rozvíjejí rychleji – fyzicky i psychicky. A právě o to mi od začátku jde. O pohyb, radost, vztah, přirozenost. O klubík, který má duši.